Honza je už se mnou v autě a navigace nám zatím odpočítává přibližně 1100 kilometrů a dojezd za téměř 11 a půl hodiny. No, se zastávkami to bude určitě víc, počítám tak 11 až 12 hodin. Nedá se nic dělat. Musíme hlavně projet hladce kolem Brna a neuvíznout v tradiční pondělní koloně
První kilometry na cestě
Kilometry ubývají, krajina se postupně mění a my se pomalu ale jistě blížíme k italským hranicím. Cesta je klidná, silnice suché a provoz plynulý, nicméně po pár hodinách se dostavuje klasická dálniční únava. „Ještě hodinu bych zvládl, ale možná bysme už měli zastavit a dát třeba kafe…“ říká Honza a já jen přikyvuji.
Po více jak dvanácti hodinách jízdy jsme konečně téměř na místě. Navigace hlásí poslední úsek několika kilometrů. „Tak ještě kousek a jsme tam!“ povzbuzuji sebe i Honzu, zatímco v hlavě vzpomínám, kolik káv už dneska padlo 🙂
Unavení, ale natěšení dorážíme někdy kolem šesté večer k hotelu. Na velké plánování nebo přípravu už není prostor ani energie. Rychle zhltneme večeři, dáme sprchu a hurá do postele. Zítra nás čeká hlavní část naší cesty: návštěva místního kamenolomu a osobní kontakt nejen s carrarským mramorem, ale také s lidmi, kteří ho tady v Itálii těží.
Carrarský mramor osobně
Ráno vstáváme relativně brzy. Hotelová snídaně rychle mizí z talířů – káva, pečivo a něco sladkého na energii. „Dneska to bude dlouhý den,“ říkám Honzovi a ten jen s úsměvem přikyvuje a dopíjí svou oblíbenou horkou čokoládu. Na 10:00 máme domluvenou schůzku a cesta z hotelu do firmy by měla zabrat cca půl hodinky.
Na místo dorážíme přesně na čas. Víta nás paní Pamela – majitelka a obchodní ředitelka firmy. „Vítejte v carrarském mramorovém ráji!“ usměje se a podává nám ruku. Zatímco její manžel právě řeší jednání s bankou kvůli rozšíření výroby, Pamela nám trpělivě vysvětluje celý proces – od těžby mramoru až po finální produkty.
Také nám vypráví dlouhý příběh jejich firmy, která existuje už od konce druhé světové války a dnes vyrábí desítky frakcí drceného a omílaného mramoru.
Nás zajímají nejvíce právě ty omílané frakce – malé světlé, skoro bílé oblázky, které vznikají drcením, tříděním a omíláním carrarského bílého mramoru. Do rukou dostáváme malé balíčky se vzorky kamenů, za které jsme opravdu vděční – není nic lepšího než mít možnost si kámen naživo osahat.
Hned potom se jdeme projít a postupně procházíme celou místní výrobu. Každý krok dává smysl. Pamela nám vysvětluje (v angličtině): „Tady se kameny nejprve očistí, roztřídí, rozdrtí no a nakonec se omílají do kulatých tvarů – však to znáte. A tohle, to jsou naše vyhlášené oblázky,“ pokračuje Pamela a ukazuje nám různé velikosti – od drobných kousků frakce
4–8 mm až po obří kusy o průměru 40 cm, které se prý ale prodávají jen v koších.
Když se drcený kámen mění v oblázky
Výroba tady běží v plném tempu. Obrovské hromady kamene čekají na zpracování. Pamela nás vede k místu, kde vše začíná. „Tady přijíždějí kamiony z lomu,“ ukazuje na hromadu mramorových kamenů. „Každý kámen se nejprve důkladně omyje, očistí a teprve potom jde do drtiče, následně do omílačky a nakonec se roztřídí podle velikosti.“
Já i Honza sledujeme, jak nakladač nabírá velké kusy a sype je do drtiče. Kameny se s rachotem lámou na menší kousky. „Mramor je relativně měkký, takže se drtí poměrně snadno,“ vysvětluje Pamela.
Prach se zvedá do vzduchu, ale silné vodní trysky ho okamžitě smývají. „A teď přichází na řadu omílání,“ říká Pamela a vede nás k obrovským bubnům, ve kterých se mramor otáčí a obrušuje. Uvnitř neustále proudí voda, která pomáhá kamenům získat jejich hladký tvar.
Tak vznikají dokonale zaoblené oblázky, které pak putují dál na třídicí linku. „Vidíte? Tady se rozdělují podle velikosti,“ ukazuje Pamela na vibrační síta, která oddělují jednotlivé frakce – od jemných zrnek až po velké kusy. Největší oblázky, ty o průměru 250–400 mm, se skládají ručně do drátěných košů. „Tyto prodáváme hlavně do Německa,“ dodává s úsměvem.
Kolem nás projíždí vysokozdvižné vozíky s pytli mramoru připravenými k expedici. Všude je slyšet rachot strojů, proud vody a šumění pohybujícího se kamene. Celý proces je dokonale zorganizovaný – žádný kus kamene nepřijde nazmar.
Do nitra carrarských lomů
Po důkladné prohlídce výroby nasedáme zpět do auta. Protože jsme oba zvědaví, jak vypadá místní kamenolom, přesvědčili jsme Pamelu k prohlídce a ta nám nabídla, že nás spolu s jejím manželem vezmou přímo na místo, kde se mramor těží. „Připravte se, cesta je tak trochu divoká,“ varuje nás s úsměvem, když vyrážíme po úzké horské silnici klikatící se mezi skalami.
A měla pravdu 🙂 Silnice se postupně zužuje, míjíme ostré zatáčky, projíždíme několika tunely vytesanými přímo do skály a sem tam potkáme náklaďák naložený obřími mramorovými bloky.
„Tady si člověk musí dávat sakra pozor,“ poznamenává Honza, když v jednom místě míjíme auto, které musí couvat desítky metrů, abychom mohli projet.
Po půlhodině cesty jsme na místě. Před námi se otevírá pohled na obří lom, kde se těží legendární carrarský mramor. „Ročně se tady vytěží až 200 000 bloků,“ říká Pamela a ukazuje na mohutné pilíře lanových pil, které vyřezávají mramor přímo ze skály. Kolem nás se pohybují bagry a nakladače.
Scházíme dolů do jedné z otevřených částí lomu. „A teď něco zajímavého,“ říká Pamela a vede nás k nenápadnému vchodu do skály. „Tohle už není klasický lom, ale vlastně podzemní důl.“ Vstupujeme dovnitř a najednou je kolem nás ticho – jen tlumené zvuky strojů zvenčí. V obrovských halách vytesaných do skály (kterým tam říkají „galerie“) se stále těží. Na zemi kolem nás teče místy voda a ve stropě vidíme mohutné otvory, kudy se kdysi vytahovaly ven obrovské bloky.
„Tak tohle je úplně jiný svět,“ říká Honza skoro šeptem, zatímco se rozhlížíme kolem. Když se člověk ocitne uprostřed takového masivu, ze kterého možná vznikaly sochy Michelangela nebo nádherná architektura, je to úplně jiný pocit, než když mramor vidíte „jen“ jako hotový produkt na paletách.
Stojíme uprostřed podzemního dolu a necháváme na sebe působit atmosféru místa. Zdi, strop, podlaha – všechno z masivního mramoru. Hladké řezy lanových pil odhalují jednotlivé vrstvy horniny. „Tady je vidět rozdíl mezi kvalitními bloky a těmi, které putují na drcení,“ vysvětluje Pamela a ukazuje na části skály, které mají drobné praskliny nebo jiné nedokonalosti.
Nejžádanější je samozřejmě Carrara White, slavný bílý mramor, ze kterého se vyrábí luxusní desky, sochy i architektonické prvky. „Ty nejkvalitnější bloky jdou rovnou na umělecké zpracování,“ pokračuje Pamela. „A ten zbytek? Ten končí u nás ve výrobě jako drcený a omílaný kámen.“
Venku před lomem vidíme desítky obřích bloků připravených k transportu. Některé už mají na sobě značky s destinacemi. „Těžba tu probíhá už od dob antického Říma,“ říká Pamela, když se znovu díváme na rozlehlé lomy. „A jak vidíte, stále je tady co těžit.“
Začíná se pomalu smrákat. Vracíme se do auta a vyrážíme zpět. Cesta dolů je stejně divoká jako nahoru. „Tak tohle byl zážitek…“ říká Honza, když konečně najíždíme na normální silnici. A já jen beze slova přikývnu – Carrara už pro mě nebude jen kámen, ale opravdový kus historie.
Cesta zpět a myšlenky na budoucnost
Když se druhý den ráno probouzíme, cítíme v nohách celý včerejší den. Včera jsme se totiž de facto nezastavili až do šesti do večera! Tolik informací, tolik dojmů. Ale teď není čas na dlouhé přemýšlení – čeká nás dalších 1100 kilometrů zpátky domů.
Po snídani házíme věci do auta a vyrážíme. Zpátky řídí Honza a já si v hlavě postupně přehrávám všechno, co jsme tady viděli a slyšeli. Carrarský mramor není jen luxusní materiál na desky a sochy. Je to surovina, která má svůj vlastní příběh – od antiky až po současnost. A my teď máme možnost přivézt kousek toho příběhu i našim zákazníkům.
„Tak co, stálo to za to?“ ptá se Honza, když projíždíme první tunel na cestě domů. „To si piš!“ odpovídám bez zaváhání. Vidět na vlastní oči, jak se rodí mramorové oblázky, projít tamní lomy, poznat lidi, kteří s tímto materiálem denně pracují – to je pro mě osobně k nezaplacení.
Cesta zpět je dlouhá, ale naštěstí plynulá. Po přibližně dvanácti hodinách vjíždíme zpět do Česka. Unavení, ale nadmíru spokojení. Další úspěšná cesta za přírodním kamenem je za námi – a kdo ví, kam nás zavede příště.
